Stále mne překvapuje a trápí, jakým způsobem lidé mezi sebou komunikují. Až kam jsou ochotni zajít, aby popřeli sami sebe ve vyřčených myšlenkách, potřebu ostatní “shodit”, i když měli touhu sdílet.
Člověk jakožto Bytost PraSlova, kterým vládla za starých časů nejen v mantramech, v převážné většině pokolení ztratila svou moc. Slovo již není vrcholným Dílem vnitřních procesů, ale konzumní prostředek, jenž pro většinu lidí nemá kýženou hodnotu a podle toho s ním nakládají. Neváhají ho překrucovat, rozostřovat významy, používat spoustu slovních berliček, jen aby zůstali skryti ve své ulitě, v domnělém bezpečí před a se svými strachy.
Odmítají již chápat a procítit krásu, či prožitek například souslovím “Hrozně Tě miluji”. Kdy do vrcholného citu naroubují Hrůzu-Hrozné-Hrozně. Náboj lásky se vytrácí a síla vztahu s ním. Rozumová úroveň myšlení to odbyde takzvaným vývojem jazyka moderní doby, ale protichůdné stavy vnitřní mysli přetrvávají. Zvláště když slovo hrůza není ještě mrtvé, ale naopak hojně používané ve svém původním významu. Obdobné jsou výrazy se Strachem: “Strašně Ti to sluší” nebo “Strašně hodné dítě”. Copak to necítíte, tak zřejmou disharmonii, která Vám i všem ostatním ubližuje?
Přitom zrovna čeština má mnoho nádherných slov a dostatečně širokou slovní zásobu, aby toto rozpolcené hnutí mysli nemuselo vůbec nastat.
Další úpadek ve vztazích značí potřeba přesvědčovat ostatní, ale hlavně sebe, jak to nebo co myslíme: Upřímně, Doopravdy… Vždyť zbytečnost potvrzování toho co má být pravdou, už jen z principu vyslovení bytostí, která má schopnost přemýšlet a rozvažovat, je politování hodná.
A oblíbený výraz všech generací “jako”, sloužící k zastření možné nedokonalosti myšlení nebo vyjadřování, je jen třešničkou na dortu, vytvářející program vlastní nedůvěry vůči svým schopnostem a absencí uchopení sebe sama nejen slovem, ale i významem sebepoznání. Není přece se třeba stydět za své nedokonalosti, protože tak jen můžeme růst, když si je budeme zvědomovat a přetvářet.
Je spousta dalších slov, která již svou energií matou řečníka a posluchače nejen v kontextu věty, ale i řeči těla (viz například politici). Ale o tom si můžeme povědět příště nebo ve Facebookové skupině Spirituální koučink.

Robert Erdem