Lidem – Plné Bytí

Zamyšlení ženám

Robert — Mon, 06 Sep 2021 19:38:47 +0000

Často lidé vyjadřují své touhy po té pravé lásce, po pravém partnerovi, po pravé cestě. Určují si tak nevědomky své směřování a možnou nespokojenost svého bytí. Všichni chtějí to pravé, ale co to vše levé? Uvědomují si volbu duality ve všech důsledcích nebo jen žijí a přejímají opakované programy?
Totiž Láska je v srdci, a proto je na levé straně. Partner, jehož přítomnost chcete vnímat hlavně přes levou (emoční, a tedy měsíční – ženskou) polovinou těla. Cesta, kdy ve všech hlavních duchovních směrech je Stezka, která není pravá (ta pravá je vlastně mužská a v tvrdé linii pravidel-askeze, scholastika, hierarchie), je odmítána a dehonestována, protože Cesta levé ruky je prožitková, přirozená silou a hloubkou, nikoli virtuální v imaginacích. A to i v tradičních a dnes vyhledávaných duchovních naukách je ženský atribut perzekuován (např. buddhistické tantře nemůže být žena v milostné pozici na muži nebo Váma marga- tántrická cesta Levé ruky je zase příliš opravdová založením na realizované párové praxi ženu-bohyni příliš vyzdvihující. Vlastně žena jako taková má už několik stovek let negativní PR jako překážka rozvoje a růstu mužů.
Přitom i v Evropě máme dochovaných spoustu pohádek a legend, kde Žena-princezna dědí království a správcovství země a Muž ženich přináší “jen” čerstvé semeno pro obrodu a životaschopnost rodu.
Uspořádání společnosti na patriarchální systém je poměrně novodobá záležitost a jeho celosvětová působnost je jen cca 2000 let. Kdežto uctívání Ženy -Matky se počítá na desítky tisíc let minulých a poslední chrám s vysvěcenými kněžkami byl zrušen až kolem roku 450 našeho letopočtu. Mimochodem v podobný čas byla vyškrtnuta z Bible nauka o převtělování -odmítnutí navázání na sílu “rodu” minulosti, kterou nesly hlavně ženy plozením, výukou dětí pro společenství a naopak nastolení syndromu okamžitého prožitku bez trpělivosti (Tento život rozhoduje o nebi nebo peklu. Teď mám ejakulaci a nic víc není třeba. Hned chci rychlé počitky a zážitky: vzrušení, dovednosti, krásu, moc – sexem počínaje, neustále nově pořizovanými věcmi konče). O 200 let později rodící se islám ničil “modly” trojice hlavních ženských božstev po dlouhé časy v těchto oblastech uctívaných (pro zajímavost: Mekka jako nejdůležitější poutní místo bylo kdysi chrámem ženských božstev – v každém oblouku po obvodu byla jedna socha bohyně, v podobenství s chrámy Dákiní v daleké Indii, i proto ten vnitřní rozkol pohlaví u vyznavačů tohoto náboženství).
Ženy jsou naopak svojí podstatou vedeny k trpělivosti a odpovědnosti (těhotenství trvá 9 měsíců, hlavně žena ovlivňuje zdraví a vývoj plodu a věnuje mu obrovský kus sebe…). Což je mimochodem mimo jakékoli chápání a pochopení mužské části lidstva. Matka totiž nechce poslat potomka, který vzešel z jejího těla a často i bolesti, třeba do války. To muž s tím naopak většinou problém nemá. Jen Matka se snaží nezištně připravit co nejlepší budoucnost potomkům (nejen svým, protože ti její se pro své štěstí a naplnění potřebují s někým družit a sdílet), na rozdíl od mužů a bezdětných žen například v politice.
Vlastně doba ženu i celkově degraduje na přívěsek a prostředek k potěšení a cestu k potomkům, a tak je nutí v důsledku plodit děti s muži, s kterými by jinak tuto volbu neučinily. Mimo jiné proto, že by se nemusely samy s dětmi uživit, skrýváním intelektuálních a duchovních schopností, díky společenskému tlaku okolí a mnohdy i pro samotný nedostatek vhodných protějšků majících kvality po nichž v hloubi duše touží.
Pokuste se, prosím, tento stav změnit třeba větší sebeúctou a péči o svůj nárok na štěstí. Tímto můžete začít a vaše děti ji už přijmou jako samozřejmost a začnou měnit svět. Zákazy, nařízeními, nebo sebestřednými masovými akcemi jen sebe popřete (vždyť mateřství je hlavně o laskavosti, intimitě a trpělivosti, akce tohoto typu přenechte jiným, ne tak ohleduplným. A převážná většina mužů se ve své malosti (slabosti – laskavě silnými je nikdo nenaučil Být), dobrovolně nevzdá domnělé moci a striktní nadvlády.
Je to na každé z Vás…

Robert Erdem

Programy rodičů

Robert — Mon, 06 Sep 2021 19:24:41 +0000

Příliš často se setkávám u svých klientů nebo studentů, hlavně na prvních setkáních, že se velmi podceňují nebo vůbec odsuzují. Nevěří si, co je v jejich moci zvládnout, naučit se, posunout se. Většina těchto pochybností pramení z dětství, ať se nám to líbí nebo ne, ať rodiče milujeme sebevíc. Zvláště poslední 2-3 generace, které už vedly de facto “industrializovaný” život, odstřihnuti od přírody, moudra a tradic předků. Společnost za honbou vysoké produktivity odsunula osobnost a intimitu na vedlejší kolej, jako překážku bránící vyšší výkonosti člověka. Nejen dehonestací milostného spojení, početí, fází těhotenství a porodu, ale i péčí o to, co jim má být nejcennější od okamžiku narození v osobním životě a nejdůležitější i pro společnost jako takovou.

Nikdo a nikde se neučí, jak sdílet intimitu, být rodičem, hodnotným člověkem. Bohužel se předpokládá, že to je někde v nás ukryto. Ukryto pod osobními domněnkami, zlozvyky, neověřenými informacemi. Proto zkusme změnit přístup aspoň k dětem, ty potřebují naši pozornost, porozumění a podporu nejvíce. Tím změníte i přístup k sobě. Sami začnete rozvažovat o ne úplně správných programech do Vás zapsaných rodiči.

K prvním krůčkům změn můžete dojít i logickou úvahou. Například když se Vaše dítě zraní a musíte ho ošetřit Vy sami nebo lékař, dejte mu prostor ať dá najevo, jak moc ho to bolí. Utěšováním a konejšením “ššš, to nebolí”, nejen vědomě lžete někomu, koho milujete. Ale i spojujete negativní programy v právě se rozvíjející mysli, že to, co cítí, tak vlastně není, je podružné. Jak Vám pak může ten maličký věřit, když v tak těžkých chvílích se od něj vzdalujete mílovými kroky, které nemůže pochopit.

Proč mu to děláte? Opravdu chcete, aby Vaše uklidňování a mazlení vlastního dítěte s citoslovcem “ššš”, mu opět rozjitřilo vzpomínky na bolest a na očekávání fyzické bolesti? (Nemocniční personál většinou nemá konotace na tyto patologické reflexy, i z osobního nastavení). Vždyť takto vytváříte podmíněný reflex, třeba jako se děti bojí zubaře, když vidí bílý pláštˇ nebo slyší vrtačku za dveřmi…

Konejšit dítě potíráním toho, co vnímá svojí čistou citlivostí, v něm strachy a negativní očekávání zamče až do dospělosti. Někdy i dál, jsou-li v jeho životním prostředí opakované spouštěče, které zažívalo jako človíček závislý na výkladu světa svých rodičů, žijících ve svých neověřených domněnkách, jak to má být správně.

Robert Erdem

Dětem

Robert — Mon, 06 Sep 2021 05:54:20 +0000

Každý člověk je nastaven jako stavební kámen smečky, už z principu rození a neschopnosti nového jedince, samostatně uspokojovat životní potřeby a v neposlední řadě jsme stále ne trochu, ale spíše více zvířátka. To, jak uchopí svůj život posléze, a případně se vymaní z pudového chování, je už jiný příběh. Tudíž i všechny děti tuto vrozenou dispozici mají a cíleně ji vyhledávají. Jakmile začnou být autonomní v pohybu v touze objevovat svět, tak přijdou i první omezení i od těch nejvíce benevolentních rodičů. A to je ten okamžik tvoření sociálních a společenských vazeb z prvotních zkušeností, z kterých bude poté čerpat celý svůj následující život a také dle nich hodnotit a porovnávat životy ostatních.
Smečka pro něj znamená naplnění pudu přežití, že ho ochrání, že ho nasytí. Ale když smečka nefunguje, nastává problém, který se neslučuje s pudem sebezáchovy, tak dítě začíná “zlobit” (upozorňovat na nežádoucí stav) stále více. Bude neustále důrazněji vyžadovat pozornost, když nebude ta správná odezva. Když mu nikdo neukáže jeho místo, kam patří vzhledem ke svým schopnostem i malostem – neznamená to totiž nastolit jen svět restrikcí, ale i lásky a určité tolerance pro nové zážitky ruku v ruce s limity, jejichž překročování není tolerováno – i mrňous potřebuje získávat sebedůvěru ve své zpočátku malé dovednosti. Místo, ve kterém může v klidu spočinout a nechat se vést i v případě nebezpečí, bez potřeby převzít “velení” úprkem nebo neodbytným prosazováním si své vůle (např. odmítáním ukončit nevhodnou činnost). Tyto drobnosti testují hlavu rodiny a jeho pozici vůdce, o kterou postupně a zpravidla u lidí nevědomky, přichází. Aby se pak dítě, či dorostenec nakonec stalo novým alfa samcem (samicí), a začne určovat chod a směřování všech ostatních.
V přírodě to je krásně vidět u vlků, mláďata mohou mnohé, ale jsou pravidla nebo naléhavé situace, přes která nejede vlak. Ale i při překročení hranic (prvním) přichází nejdříve výstraha zavrčení někdy i ještě uhnutí mláděti, následuje “bezohledné” (tak se chování jeví útlocitným lidem) setřesení nebo odhození, a pak již konkrétní reakce pro opětovné nastolení respektu a uvědomění si dorostu kam doopravdy patří. Mládě totiž na místě alfy přivede smečku k záhubě a nikdo, kdo ji nestihne včas opustit, díky tomu nepřežije. Bohužel u lidí tento zákon přírody již nefunguje, a tak je vadný vzorec chování předáván dalším generacím a klade velké nároky na vědomé rodičovství i díky všeobecně nevhodným a společností tolerovaným programům chování.
Takže to neznamená dítě sešněrované zákazy. Ale potomek, který je ukotvený v lásce, kterou cítí od rodičů, je mazlený dle jeho potřeb a ne, když se dospělému zrovna chce, který má prostor a důvěru, že se při objevování novinek kolem sebe bude řídit přirozenými instinkty (bolístky jsou také nástrojem poznání, nejsou-li v dětství, v dospělosti přijdou zpravidla v nesrovnatelně větších rozměrech, viz syndrom opičích matek). A že je pro něj přirozené, že nechce každým svým činem spáchat cílenou sebevraždu, jak se to mnohým dospělým může jevit a často taky jeví.
Ale potomek také musí vědět, že existuje tón řeči nebo slovo, které ruší všechna jeho dosavadní práva a nároky. Ať když třeba chcete, aby se dítě zastavilo v úprku směrem k silnici, nebo nestrčilo propisku do zásuvky. A je třeba si uvědomit, že se to týká i běžného soužití. Matka chce přirozeně pro své zlatíčko to nejlepší, ale také se nesmí rozdávat do nekonečna. Až rovnice: spokojený rodič (matka) = spokojené dítě, platí a funguje. A spokojené dítě bude vždy, když si bude uvědomovat své mantinely chování, které mu dávají pocit bezpečí v obrovském cizím a neprobádaném světě kolem. Že jeho smečka je životaschopná díky jasným rolím v ní, že tam není zneužíváno moci (ať z pohodlnosti, nezralosti a v tom nejhorším případě z patologické malosti člověka), vůči všem členům smečky (nejen těm nejslabším). Pak má vnitřní pocit bezpečí a klidu, a může se soustředit na svůj rozvoj dovedností, rychleji nasávat nové poznatky a v budoucnu být “poskládaným” Člověkem bez frustrujících zranění a návyků. Jde vlastně jen o Vaše Děti.

Na informační pole se lze napojovat různými způsoby. Mně vlastně chodí informace neustále (když si pomyslím otázku, mám hned odpověď. A není to zas tak příjemné, je třeba už to ovládat a korigovat), někdy povšechné, někdy naprosto konkrétní. Když potřebuji detaily, ptám se znovu a jinak nebo celou situaci otočím a ptám se na ostatní účinkující, kteří jsou také v ní nějakou součástí (taktika, jak obejít vlastního cenzora a jeho vliv, použitelná i při práci s egem-je to vlastně totéž :)). A nemusí to spustit jen dotaz, ale i pohled na něco nebo někoho, umělecké dílo, kniha, pořad v televizi atd.
Výklad bývá větší potíž, protože každý se nějak vyjadřujeme a vzájemné pochopení smyslu sdělení nemusí proběhnout ihned. Také musím vnímat, je-li informaci možno “pustit”, či nikoli. Tomu napomáhá pobídnout subjekt k další otázce, jen jinak formulované. Tak mám zpětnou vazbu směru a možnosti pochopení a také informační hloubky, která je ještě “povolena” ke sdílení. Mohu i nabídnout pomocnou ruku, směřováním hovoru nebo vlastních otázek, jestliže je protějšek rozrušen okolnostmi nebo jen není ve své kůži. A jeho reakce je i zpětnou vazbou, jíž se prokáže možnost nebo nemožnost přístupu k dané informaci.

Robert Erdem

Zastavení (k vůli) Dětem

Robert — Mon, 06 Sep 2021 05:51:20 +0000

Mezinárodní den dětí sice již proběhl, ale sdílená rodinná terapie mi přece jen dala najevo, že toto téma je stále žádané a hlavně potřebné.
Každý člověk je nastaven jako stavební kámen smečky, už z principu rození a neschopnosti nového lidského jedince, samostatně uspokojovat životní potřeby a v neposlední řadě jsme stále, ne trochu, ale spíše více, zvířátka. To, jak uchopí svůj život posléze, a případně se vymaní z pudového chování, je už jiný příběh. Tudíž i všechny děti tuto vrozenou dispozici mají a cíleně ji vyhledávají. Jakmile začnou být autonomní v pohybu v touze objevovat svět, tak přijdou i první omezení i od těch nejvíce benevolentních rodičů. A to je ten okamžik tvoření sociálních a společenských vazeb z prvotních zkušeností, z kterých bude poté čerpat celý svůj následující život a také dle nich hodnotit a porovnávat životy ostatních.
Smečka pro něj znamená naplnění pudu přežití, že ho ochrání, že ho nasytí. Ale když smečka nefunguje, nastává problém, který se neslučuje s pudem sebezáchovy, tak dítě začíná “zlobit” (upozorňovat na nežádoucí stav) stále více. Bude neustále důrazněji vyžadovat pozornost, když nebude ta správná odezva. Když mu nikdo neukáže jeho místo, kam patří vzhledem ke svým schopnostem i malostem – neznamená to totiž nastolit jen svět restrikcí, ale i lásky a určité tolerance pro nové zážitky ruku v ruce s limity, jejichž překročování není akceptováno – i mrňous potřebuje získávat sebedůvěru ve své zpočátku malé dovednosti. Místo, ve kterém může v klidu spočinout a nechat se vést i v případě nebezpečí, bez potřeby převzít “velení” úprkem nebo neodbytným prosazováním si své vůle (např. odmítáním ukončit nevhodnou činnost). Tyto drobnosti testují hlavu rodiny a jeho pozici vůdce, o kterou postupně a zpravidla u lidí nevědomky, přichází. Aby se pak dítě, či dorostenec nakonec stalo novým alfa samcem (samicí), a začne určovat chod a směřování všech ostatních.
V přírodě to je krásně vidět u vlků, mláďata mohou mnohé, ale jsou pravidla nebo naléhavé situace, přes která nejede vlak. Ale i při překročení hranic (prvním) přichází nejdříve výstraha zavrčení někdy i ještě uhnutí mláděti, následuje “bezohledné” (tak se chování jeví útlocitným lidem) setřesení nebo odhození, a pak již konkrétní reakce pro opětovné nastolení respektu a uvědomění si dorostu kam doopravdy patří. Mládě totiž na místě alfy přivede smečku k záhubě a nikdo, kdo ji nestihne včas opustit, díky tomu nepřežije. Bohužel u lidí tento zákon přírody již nefunguje, a tak je vadný vzorec chování předáván dalším generacím a klade velké nároky na vědomé rodičovství i díky všeobecně nevhodným a společností tolerovaným programům chování.
Takže to neznamená dítě sešněrované zákazy. Ale potomek, který je ukotvený v lásce, kterou cítí od rodičů, je mazlený dle jeho potřeb a ne, když se dospělému zrovna chce, který má svůj prostor a důvěru, že se při objevování novinek kolem sebe bude řídit přirozenými instinkty (bolístky jsou také nástrojem poznání, nejsou-li v dětství, v dospělosti přijdou zpravidla v nesrovnatelně větších rozměrech, viz syndrom opičích matek). A že je pro něj přirozené, že nechce každým svým činem spáchat cílenou sebevraždu, jak se to mnohým dospělým může jevit a často taky jeví.
Ale potomek také musí vědět, že existuje tón řeči nebo slovo, které ruší všechna jeho dosavadní práva a nároky. Ať když třeba chcete, aby se dítě zastavilo v běhu směrem k silnici, nebo nestrčilo propisku do zásuvky. A je třeba si uvědomit, že se to týká i běžného soužití. Matka chce přirozeně pro své zlatíčko to nejlepší, ale také se nesmí rozdávat do nekonečna. Až rovnice: spokojený rodič (matka) = spokojené dítě, platí a funguje. A spokojené dítě bude vždy, když si bude uvědomovat své mantinely chování, které mu dávají pocit bezpečí v obrovském cizím a neprobádaném světě kolem. Že jeho smečka je životaschopná díky jasným rolím v ní, že tam není zneužíváno moci (ať z pohodlnosti, nezralosti a v tom nejhorším případě z patologické malosti člověka), vůči všem členům smečky (nejen těm nejslabším). Pak má vnitřní pocit bezpečí a klidu, a může se soustředit na svůj rozvoj dovedností, rychleji nasávat nové poznatky a v budoucnu být “poskládaným” Člověkem bez frustrujících zranění a návyků. Jde vlastně jen o Vaše Děti.

Robert Erdem