Stromy jako znaky duševní bytosti člověka mohou být vysazovány na zahradách, v sadech, jako lesíky, stromořadí podél řek a cest, jako parky v městech s mizející zelení, háje zemřelých a lesy na počest novorozenců. Možností je celá řada. Stromy mohou být doplněny kaplemi, menhiry, mandalami, a dalšími objekty umělecké tvorby. Takové zahrady a lesíky, parky a aleje by více spojily odcizeného člověka u počítačové klávesnice se svým nitrem a přírodou, bez níž je člověk odsouzen k vymření. Jestliže by to bylo k možné nelibosti skeptiků a fanatiků spojeno s jmény Boha, andělů, božstev, elementálů nebo údajně pohanských duchů, by již nemělo hrát roli, jelikož mrtvá příroda by podobné rozepře utnula všem, a ani svěcená voda by je nezachránila.
Tato idea by byla korunou snah jedlých zahrad, permakulturního hledání, organického hospodaření, a přinesla by do obcí a měst ještě jiný pohled, než jsou zahrady okrasné, pro pouhé chlubení, že se to sluší, líbí a je to v časopise konzumního zahradničení.
Strom totiž mnohdy sloužil jako spojení s nadpozemským světem, což dokládají příběhy o prorockých snech a vidinách vidců v knihách lidských civilizací…

Robert Erdem

Staré národy viděly kolem sebe přírodu oživenou duchy předků, elementály živlů a jednotlivé přírodní objekty jako jejich sídla. To, že byly postupně tyto posvátné krajiny odsvěceny, zvláště stoupenci městských chrámových monoteismů, asi souviselo s tím, že kulty spojené s přírodou nebo přítomnost božstva v přírodním božišti, háji, prameni a na temeni hor, upadaly, zaostávaly, a nemohly obstát v civilizaci měst a velkých náboženských celků, bez nichž by novodobé civilizace nevznikly.
Bohužel se dodnes tento zápas údajného pohaněného pohanství a křesťanství line jako červená niť mnoha esoterními směry. Kořeny můžeme hledat v osvobozování společností od tradičních, mocensky postavených ideologiích Evropy, pokusem o často utopistický návrat k nějakému slovanskému nebo jinému novopohanství uprostřed přírody, avšak v době překotné elektronizace společnosti.
Takové počiny jsou pochopitelné, ale zajisté nebudou celospolečenským hnutím, již proto, že zde nestřídá křesťanskou víru další, prý původnější náboženství z rozkazu knížat a králů boha Peruna, Svaroga, Svantovíta nebo Taranise, Thora, Dia a Jupitera, a navíc je tu velká část společnosti s nějakým nevědomým, konzumem zastřeným kultem a pověrečností, jíž je lhostejné, tváří v tvář chrámům konzumu, jak Jahve, tak Ježíš, Buddha, Brahman, tak Svarožič a Radegast.
CO je však všem společné, je ekologická a lidská katastrofa poničené půdy a vody a vykořeněného člověka post moderní doby, která v zásadě pozdě obrátila některé monoteistické církve a osobnosti, či hnutí bez ohledu na to, jestli se jedná o křesťanské nebo jiné náboženství, k přírodě a životnímu prostředí.
Tím, že při přechodu od pohanství kupříkladu ke křesťanství nebylo nalezeno východisko, jak zařadit původní kulty a posvátnost přírody do nějaké hierarchie onoho, údajně vyššího stupně věrouky a civilizace, kostely a mešity nebyly učiněny z přírodních hájů a pramenů vod, odečteme-li patrony léčivých studánek, bylo na přírodu nahlíženo jako na skoro neživé dílo živého Boha, kterou Bůh dal člověku a ten s ní může nakládat, jak chce. Jakmile se lidé navíc zbavili Boha samého, jako vládce již neživé přírody, (strom mužského rodu neživotného), civilizace od Ducha oddělené chemie, při víře ve vědecký pokrok a technologické vítězství bezbožného člověka nad přírodou nám připravila dědictví, kdy se půda, matka živitelka mění v polopoušť a kultura přebytku může skončit vyčerpaností MATKY země, snad nepřeháním, že hladomorem v moři technokratických přebytků. Nemá smysl více rozvádět tuto skutečnost. Ekologických poznatků, a dokonce až strašáků jsou milióny.

Robert Erdem