Každý člověk je nastaven jako stavební kámen smečky, už z principu rození a neschopnosti nového jedince, samostatně uspokojovat životní potřeby a v neposlední řadě jsme stále ne trochu, ale spíše více zvířátka. To, jak uchopí svůj život posléze, a případně se vymaní z pudového chování, je už jiný příběh. Tudíž i všechny děti tuto vrozenou dispozici mají a cíleně ji vyhledávají. Jakmile začnou být autonomní v pohybu v touze objevovat svět, tak přijdou i první omezení i od těch nejvíce benevolentních rodičů. A to je ten okamžik tvoření sociálních a společenských vazeb z prvotních zkušeností, z kterých bude poté čerpat celý svůj následující život a také dle nich hodnotit a porovnávat životy ostatních.
Smečka pro něj znamená naplnění pudu přežití, že ho ochrání, že ho nasytí. Ale když smečka nefunguje, nastává problém, který se neslučuje s pudem sebezáchovy, tak dítě začíná “zlobit” (upozorňovat na nežádoucí stav) stále více. Bude neustále důrazněji vyžadovat pozornost, když nebude ta správná odezva. Když mu nikdo neukáže jeho místo, kam patří vzhledem ke svým schopnostem i malostem – neznamená to totiž nastolit jen svět restrikcí, ale i lásky a určité tolerance pro nové zážitky ruku v ruce s limity, jejichž překročování není tolerováno – i mrňous potřebuje získávat sebedůvěru ve své zpočátku malé dovednosti. Místo, ve kterém může v klidu spočinout a nechat se vést i v případě nebezpečí, bez potřeby převzít “velení” úprkem nebo neodbytným prosazováním si své vůle (např. odmítáním ukončit nevhodnou činnost). Tyto drobnosti testují hlavu rodiny a jeho pozici vůdce, o kterou postupně a zpravidla u lidí nevědomky, přichází. Aby se pak dítě, či dorostenec nakonec stalo novým alfa samcem (samicí), a začne určovat chod a směřování všech ostatních.
V přírodě to je krásně vidět u vlků, mláďata mohou mnohé, ale jsou pravidla nebo naléhavé situace, přes která nejede vlak. Ale i při překročení hranic (prvním) přichází nejdříve výstraha zavrčení někdy i ještě uhnutí mláděti, následuje “bezohledné” (tak se chování jeví útlocitným lidem) setřesení nebo odhození, a pak již konkrétní reakce pro opětovné nastolení respektu a uvědomění si dorostu kam doopravdy patří. Mládě totiž na místě alfy přivede smečku k záhubě a nikdo, kdo ji nestihne včas opustit, díky tomu nepřežije. Bohužel u lidí tento zákon přírody již nefunguje, a tak je vadný vzorec chování předáván dalším generacím a klade velké nároky na vědomé rodičovství i díky všeobecně nevhodným a společností tolerovaným programům chování.
Takže to neznamená dítě sešněrované zákazy. Ale potomek, který je ukotvený v lásce, kterou cítí od rodičů, je mazlený dle jeho potřeb a ne, když se dospělému zrovna chce, který má prostor a důvěru, že se při objevování novinek kolem sebe bude řídit přirozenými instinkty (bolístky jsou také nástrojem poznání, nejsou-li v dětství, v dospělosti přijdou zpravidla v nesrovnatelně větších rozměrech, viz syndrom opičích matek). A že je pro něj přirozené, že nechce každým svým činem spáchat cílenou sebevraždu, jak se to mnohým dospělým může jevit a často taky jeví.
Ale potomek také musí vědět, že existuje tón řeči nebo slovo, které ruší všechna jeho dosavadní práva a nároky. Ať když třeba chcete, aby se dítě zastavilo v úprku směrem k silnici, nebo nestrčilo propisku do zásuvky. A je třeba si uvědomit, že se to týká i běžného soužití. Matka chce přirozeně pro své zlatíčko to nejlepší, ale také se nesmí rozdávat do nekonečna. Až rovnice: spokojený rodič (matka) = spokojené dítě, platí a funguje. A spokojené dítě bude vždy, když si bude uvědomovat své mantinely chování, které mu dávají pocit bezpečí v obrovském cizím a neprobádaném světě kolem. Že jeho smečka je životaschopná díky jasným rolím v ní, že tam není zneužíváno moci (ať z pohodlnosti, nezralosti a v tom nejhorším případě z patologické malosti člověka), vůči všem členům smečky (nejen těm nejslabším). Pak má vnitřní pocit bezpečí a klidu, a může se soustředit na svůj rozvoj dovedností, rychleji nasávat nové poznatky a v budoucnu být “poskládaným” Člověkem bez frustrujících zranění a návyků. Jde vlastně jen o Vaše Děti.

Na informační pole se lze napojovat různými způsoby. Mně vlastně chodí informace neustále (když si pomyslím otázku, mám hned odpověď. A není to zas tak příjemné, je třeba už to ovládat a korigovat), někdy povšechné, někdy naprosto konkrétní. Když potřebuji detaily, ptám se znovu a jinak nebo celou situaci otočím a ptám se na ostatní účinkující, kteří jsou také v ní nějakou součástí (taktika, jak obejít vlastního cenzora a jeho vliv, použitelná i při práci s egem-je to vlastně totéž :)). A nemusí to spustit jen dotaz, ale i pohled na něco nebo někoho, umělecké dílo, kniha, pořad v televizi atd.
Výklad bývá větší potíž, protože každý se nějak vyjadřujeme a vzájemné pochopení smyslu sdělení nemusí proběhnout ihned. Také musím vnímat, je-li informaci možno “pustit”, či nikoli. Tomu napomáhá pobídnout subjekt k další otázce, jen jinak formulované. Tak mám zpětnou vazbu směru a možnosti pochopení a také informační hloubky, která je ještě “povolena” ke sdílení. Mohu i nabídnout pomocnou ruku, směřováním hovoru nebo vlastních otázek, jestliže je protějšek rozrušen okolnostmi nebo jen není ve své kůži. A jeho reakce je i zpětnou vazbou, jíž se prokáže možnost nebo nemožnost přístupu k dané informaci.

Robert Erdem