Další z minulých životů si říkal o pozornost již přes 17 let. Začalo to sny, v kterých putuji kopcovitou krajinou s hlubokými a rozlehlými údolími, které zároveň byly součástí mořského pobřeží. Kopce to byly poměrně vysoké a oblé, porostlé hlavně kombinací různých travin. Stále zelené stromy, se vyskytovaly hlavně u úpatí těchto bývalých sopek. Podnebí odpovídalo dnešnímu Řecku, ale rostlinstvo a půda více střední Evropě. Šat byl zase blízký módě starého Říma, stejně tak i většina staveb a chrámů.
Objevuji se na pěšině pod jedním z kopců a stoupám vzhůru. Cítím, že teď jsem oblečen jako poutník, aby mne nikdo nepoznal a já se mohl procházet neodhalen po celém ostrovním království.
Další stoupání, dnes už čtvrté, mne unavuje, ale vím, že je dnes poslední. Za oblým vrcholem bych už měl vidět pobřežní město.

Den cesty mezi správními centry království, je v této krajině tak akorát. Už od rána, kdy jsem nedopatřením kopl do koženého vaku s vodou a protrhl ho, mi bylo jasné, že to bude dlouhý den. Aspoň jsem se odvděčil slehnuté trávě, za změkčení nočního lože.
Zbývá pár posledních výškových metrů, kdy přes rozpláclý vrcholek už vidím vrchní oblouk obrovské klenby překrývající téměř celé město svým chladivým stínem.

Teprve na vrcholu mohu obdivovat stavební umění našich předků. Čtyři obrovské obytné sloupy, každý vysoký přes 30 metrů, nesou klenbu rozkročenou nad původním centrem města, včetně náměstí, chrámů a přiléhajících budov. Jen přejít od jednoho sloupu k druhému trvalo pohodlnou chůzí skoro 30 minut, a měli jste štěstí na přímou ulici mezi nimi. Každý pilíř měl dva vchody a v sobě ukrytá dvě schodiště s okny s lomenými oblouky v obvodní zdi. Každé patro bylo rozdělené na 4 velké místnosti, v jedné místnosti byl prostor až pro 15 – 20 lidí. Když jsem kdysi počítal poschodí, neubránil jsem se obdivu k píli a zkušenostem našich praprapradědů. 10 patro mívalo i větší okna – možná kvůli šeru pod kupolí – jež na něj navazovala.
Z dochovaných svitků vím, že to byly kdysi obranné věže, kam se mohlo uchýlit obyvatelstvo toho daného města a na kupoli pak čekat na záchranu a přijetí Bohy.
Ale starší, už jen ústně dochované zprávy, hovořily o nebezpečí z hvězd, před kterým měly tyto kamenné stavby chránit život pod sebou.
K obzoru před sebou, kam až dohlédnu, jsou ještě dvě města. To vzdálenější, téměř na hranici viditelnosti, vlastně tuším jen podle jiné, světle šedé barvy oblouku na pozadí modravé oblohy. Na rozdíl od klenutí okolních kopců v jasné zelené barvě bujného rostlinstva, tato klenba působí na tu dálku jako vejce v hnízdě.
Bližší aglomerace je zčásti opuštěná. Jeden z pilířů se zhroutil a klenba, byť téměř neporušena, se sesula hranou až k zemi, kde se opírá o rozdrcené zdi domů. Je jen otázkou času, kdy se celek rozpadne a pohřbí zbývající část opuštěných příbytků.
Město pod kupolí pode mnou svou architekturou velmi připomíná pozdější stavební styl prvních civilizací městských států, jak velikostí a typem chrámů ve středu města, stejně tak i dvoj-třípatrové domy bohatých obchodníků. Budovy se postupně zmenšují, jak se blíží okraj města nebo pobřeží, ale všechny jsou z opracovaného bílého kamene.
Scházím dolů do města, teď již širokou stezkou, a snažím se dívat lidem do tváře. Hledám jakýkoli náznak strachu nebo obav, ale většina obyvatel už na stará proroctví a záznamy ve svitcích nevěří.
Příliš dlouho jsme žili v blahobytu, příliš dlouho jsem odkládal nevyhnutelné a doufal, že se to snad nějak vyřeší samo nebo bude zapomenuto skrze milosrdenství Bohů.
Všude kolem proudí život beze změn, se svými radostmi i strastmi všedního dne, jak pospíchám přes rozlehlou plochu náměstí k chrámu a jeho knihovně v podzemí. Prokazuji se královským prstenem a stráže mne ochotně pouští za masivní dvoukřídlé vrata z kamenného dřeva, z kmenů těžených z písků pláží na opačné straně ostrova.
Ochránce Předků mne poznává a přesně ví co potřebuji najít. Vede mne spletí chladivých chodeb, osvícených larvami brouků, visícími ze stropu na tenkých vláknech. Z jejichž rozetřených dospělců se vyrábí světélkující hmota, nanesená na stropech podzemních chodeb. Kamenný stůl uprostřed místnosti je zaplněn opakovanými výpočty a tabulkami uchovávající naši historii a vnímání času. Letmý pohled stačí, abych věděl, že jiné cesty již není a nezbývá než Vše přijmout i s konečnými následky a důsledky opakovaných odkladů. Smlouva nebude obnovena, ale naplněna..

Střih. Konec snění a dopoledne kreslím svět, který jsem navštívil.

O 12 let později řeším pro mne nepochopitelný konec vztahu. Kombinace bezmoci a bezpráví se pomalu převrací v pocit křivdy, který se stupňuje s dalšími naschvály (lhaní mé rodině, smazání dat, náznaky vydírání atd.). Jako adept Cesty se snažím hledat důvody a záměry toho všeho. Proč se mi to děje, a také přece nebudu oplácet stejnou měrou.. Snad pochopení přijde později, a snažím se nějak minimalizovat škody z divokého rozchodu připomínající “Válku Roseových (film s podobnou gradací situace). Zlom přichází v okamžiku, kdy se vrátím po 30 hodinách z práce a Athos
(můj pes – německý boxer), kterého měla mít teď už expřítelkyně u sebe bez stravy, protože další den měl jít na operaci s kolenem, je bez dozoru u mne v domě. Za to si na oplátku odnesla nějaké věci..
Hladový 40kg pes chroupnul vše co šlo i nešlo jíst, takže po mém návratu mne čekalo překvapení v podobě pozvraceného, těžce dýchajícího psa..
Zloba a její ovládnutí mě namotivovalo rychle dát vše do pořádku – ve fyzické rovině. Naštěstí si se psem úspěšně poradila veterinářka (ještě jednou děkuji, mnohému mne naučil a při práci s lidmi poskytoval neocenitelnou pomoc – ale to je jiný příběh), s domem já.
Jakmile byla vhodná příležitost, chystal jsem se zakročit a nenechat si vše líbit. Reakce ve fyzické rovině, je u mne snad již minulostí (i když ji nadále vyučuji), tak padlo rozhodnutí na dosažení rovnováhy (z mého pohledu) prostřednictvím duchovních sil. Možností i praxe (mí studenti asi tuší) jsem už v té době měl dostatek, tak jsem jen zvažoval míru a způsob. Důsledně jsem připravoval scénář postupné změny souvislostí ve shodě s mým záměrem a zvažoval všechny okolnosti (degradaci osobnosti a ztráty jistot po nějaký časový úsek – prožitek, který ji stejně čekal – jen je možno ho přiblížit a tím zhustit její karmickou zkušenost, kterou si sama naplánovala před zrozením – neplést si se změnami mimo karmický plán, tam je často zření odpovědnosti za konání mimo dosah operátora z podstaty činu), zastávám totiž postoj, že každá bytost má nárok na štěstí (dle osobního “svědomí” – platí i pro další větu) a kdo zlo jen pozoruje a nekoná, tak ho vlastně podporuje.
Při některých meditacích, rituálech, zásadním konáním všeobecně, se dotazuji skupiny “průvodců ” (vyššího já, božstev,.. chcete-li), je-li mé konání ještě ve shodě s posunem a vývojem dotyčných nebo se dotýkám neplánovaných změn souvislostí. Tady jsem měl velké pochybnosti nad sebou samým, jestli příliš nejsem ovládán pomstou a pocitem příkoří (zkušenost ale pro mne potřebná a taky oprávněná). Po úvodních cvičení pro uvolnění a přesun vědomí, jsem stanul před průvodci s pocitem studu, že je chci obtěžovat malichernou zápletkou ve hmotě, kde zrovna pobývám. Než jsem však stačil domyslet dotaz se všemi konotacemi, zavnímal jsem odpověď, která mi doslova vyrazila dech. “Dělej, co uznáš za vhodné, dostaneš další sílu i možnosti (schopnosti) a ve všem Tě podpoříme”. Čekal jsem mnohé, ale že dostanu “lovecký lístek” bez omezení na jinou bytost, mne šokovalo. Vystoupil jsem zpět do běžné reality (a zapomněl díky takové fatální informaci i poděkovat) a zvažoval, co to mělo a má znamenat. Nejen pro mě. První pohnutky mysli vedly ke scénářům okamžité reakce a testu nových možností. Následovaly konstrukce způsobů, kterými jsem chtěl “narovnat” situaci skrze nové možnosti, o nichž jsem ještě včera netušil nebo o nich pochyboval. Nárůst domnělé “moci” nad druhými mne posouval v představách realizace záměru stále dál a dál, ale omezení nepřicházelo. Až uvědomění si “neomezené” míry mého možného projevu vůle, mne zaskočilo natolik, že jsem v této poloze spočinul bez dalších gradací a jal se ji zkoumat více zeširoka. Vzápětí dorazila i informace: “Máš volné ruce, a nejen to”. Obrovské Poznání, že mohu cokoli, nejen pro teď, ale Vždy, mi stačilo k uchopení celé situace. Mohu cokoli, ale nemám potřebu konat a vlastně prosazovat svou moc!?!

Opojení mocí pomalu ustupovalo a přestalo ukazovat nejen možnosti projevu, ale k mému překvapení i odpovědnost, se kterou je plně provázána. Odpovědnost ne za můj potenciální počin, ale za to, co těm činům, provokující moji reakci, předcházelo. Že jsem Odpovědný za své činy, jsem si myslel, ale nebral jsem v potaz karmické závazky a smlouvy. Neuchopoval jsem Odpovědnost komplexně, ale jen pro svoji aktuální existenci bez konotací na všechny předchozí, a i budoucí životy. Prozření, jak se tyto řetězce následků kupí téměř u všech lidí, a protože nejsou schopni přijmout svou odpovědnost za jejich tvorbu (vyspělejší objekt má i větší odpovědnost ve stejné situaci vůči ostatním), tak z nich těžko vystoupí a zatíženi poznamenávají další a další bytosti kolem sebe. ODPOVĚDNOST tak velkého a nepoznaného rozsahu mne ohromila. ODPOVĚDNOST za činy, které jsou ku prospěchu společenství (a většina by to tak také mohla vidět), neznamená, že v konečném důsledku nebudou protkány bolestí a utrpením, v lepším případě strádáním. Přesto záplava pocitů vnitřní svobody, která se dostaví s každým takovým střípkem, jež dokonale zapadá do mozaiky Bytí, nabývaly na intenzitě. Vztah, který jsem vlastně já nechtěl pustit, i když byly minulostí, nebyl už důležitý. Podstatné naopak bylo, že až teprve utrpení mého společníka v psí podobě, ve mně spustilo procesy, kterým jsem se příliš dlouhou dobu bránil. Přijmout za své konání plnou Odpovědnost, byť ono konání bylo v zájmu “dobra a všeobecného blahobytu”, kdy konec bývá dramatický stejně vydatně jako byla vydatná prosperita, a aniž bych za něj vinil někoho nebo něco jiného. Vždyť ten Činitel Konce jen vracel vše do rovnováhy..

Tato bouře prožitku Poznání odvála veškeré zbytky mé touhy po reakci, po činech, co měly zabránit dalším atakům jakéhokoli rázu. Vědomí toho, že mohu jakkoli zakročit nebo vstoupit do něčí existence odstranilo pokušení takhle vůbec konat. Prázdnota a klid místo připravovaných činů byly nejen osvobozující aspekty transformační zkoušky, ale dovolily také proniknout, mimo jiné, několika dalším minulým životům nebo jejich částí do mé vědomé mysli. Tím se mi i navázalo kontinuum na střípky vidění, znázorňující katastrofu vyspělého lidského společenství, na příčiny a následky vznešených záměrů.

Stojím na vyvýšeném nádvoří paláce a pozoruji přes nízké hradby se slzami v očích zkázu mé země. Ostrovní říše, která byla po tisíce let v rozkvětu a vzorem vyspělého společenství pro okolní země na vzdálené pevnině, byla v troskách. Půda pod nohama se otřásala a vzbouřený oceán opakovaně ukusoval pásy celého pobřeží. Vyděšení obyvatelé prchali s dětmi v náručích na vysoký útes nad městem. Kopule nad městem se již dávno zřítila a pohřbila budovy i s obyvateli, kteří včas neopustili své domovy. Před sotva hodinou se propadla do hlubin téměř celá polovina ostrova na severní straně. Oceán tak sahá až k patám pilířů, které se postupně vyvrátily a sklouzly do kalné zpěněné vody následované svými nosníky.

Křik plný strachu a zděšení, který doléhal až na královské terasy i přes ohlušující rachot pukající země, mne trhal zevnitř.. Bezmoc nad takovým množstvím utrpení mne přiváděla k zoufalství. Kdo mohl takovou hrůzu dopustit? Vždyť umírají nevinní!

Pozoroval jsem nedaleký vysoký útes nad městem, na kterém se tísnily davy lidí, doufajíc v záchranu na nejvyšším bodě ostrova. Při dalším otřesu se kus z něho odlomil a padá do do vln. Stejně tak křičící proud černých teček lidských těl, které ztratily půdu pod nohama.. Odvracím zrak od těch hrůz, a proklínám pachatele tohoto pustošení. Znám ho. Před stovkami let mi zároveň s korunou bylo předáno i proroctví konce. Nejvyšší zasvěcenci království sice na můj popud našli řešení, ale byl to obchod se silami, které lidstvo vlastně jen tolerují. S vyhlídkou konce, který nastane ať chci nebo ne, jsem uzavřel smlouvu s božstvem vod a oceánu. Za další stovky let naši prosperity, si může vzít všechny naše životy, které mu stejně patří, pod jedinou podmínkou, že to bude rychlé.. A toto rychlé (vlastně jsem chtěl bezbolestné, ale bylo to přece tak daleko v budoucnosti) rozhodně nebylo. Aspoň ne pro mne, který si to posledních pár desítek let uvědomoval a stále více se toho nezvratného obával. Toto byla nezměrná křivda, takovou smlouvu jsme přece spolu neuzavřeli. S posledním otřesem mám i poslední myšlenku: Tíživou bolest a smrt mého lidu ponese On..

Pes je sice ještě trochu omámený, ale poznává mne. Po převozu se ho snažím ještě uklidnit, aby nebyl překvapený z vlastní nemohoucnosti a tolika změn za poslední dny. Sedím u něj a drbu ho. Procházím si v myšlenkách události posledních dní, a s vděčností mu děkuji, že se stal tou kapkou a katalyzátorem mého Pochopení. Pokládá svou velkou těžkou hlavu na má stehna a usíná. Jak cítím, že klesá do hlubin spánku, tak se vnořuji do svých myšlenek. Stále si přehrávám “aha moment” vlastní Odpovědnosti a jeho okolnosti. Ta kombinace toho všeho mne nepřestává bavit, ale i překvapovat.

Hledám další vzpomínky, kde mohu toto poznání aplikovat a ocitám se opět na terasách paláce v posledních okamžicích katastrofy. Tentokrát necítím bezmoc a zoufalství, “jen” mnoho bolesti a Soucítění. A také poděkování. Poděkování, že jsme mohli žít několik dalších století. Poděkování, že jsme nepomřeli hladem nebo na nemoci. Poděkování za to, že už chápu přesah souvislostí. Že vládce živlu jen naplňoval naši dohodu beze zbytku a jak nejlépe dovedl.

To jen já přes mě danou zodpovědnost za život či smrt obyvatel ostrova, k sobě vlastním nepochopením jeho služby připoutal jeho stín. Křivdu, kterou jsem cítil a živil tak dlouhou dobu, jsem nechával měnit své jednání a nahlížení na svět.

Ale pochopení souvislostí ne vždy znamená i vyřešení karmického uzlu beze zbytku. Po několika výpravách do pevninské Afriky, jsem zatoužil po Zanzibaru a ostrově Pemba, ostrovu kouzelníků a šamanů.. Po několika měsíční přípravě a jsem získal zhruba 6 tipů na návštěvu praktikujících (zhruba ze dvou desítek, kteří tam mají být). A tak v nejbližší možný termín jsem opět se studenty zamířil do Afriky, tentokrát na kýžený Zanzibar.

Postupně jsme je navštěvovali doporučené léčitele a woodoo čaroděje, snažili se nasát způsob jejich práce nebo diagnostiky klientů. Ve volných chvílích jsme byli na pobřeží a já se párkrát přistihl, jak civím se smutkem na horizont. Smutkem za mou zemí.. Předposlední na seznamu byl šaman z nízkého “pohoří ” uprostřed ostrova, který cizince moc nemusel. Což se i po příjezdu k němu do vesnice i potvrdilo. Přesto jsem cítil nějakou význam nebo smysl jeho přítomnosti pro mne. Tak jsem se ho jal přemlouvat, na ukázku léčení nebo rituálu. Velmi rychle jsem pohořel, ale vnuknutí mi dalo slova, že jsem posedlý bytostí – jestli mi může pomoci (souvislost mi docvakla až večer před usnutím). Pak se teprve uvolil, že provede vymýtání (mluvili jsme spolu přes dva prostředníky díky místnímu dialektu, tak významy slov byly velmi “plovoucí”) a dal mi seznam potřebného za cca 100 dolarů, který začínal: 1ks černé slepice, 1ks červené (hnědé) slepice a 1ks bílé.. 🙂 Za 3 dny jedu opět do hor, den který byl určen jako vhodný k rituálu při předávání seznamu ingrediencí, s myšlenkami na entitu, kterou čaroděj nazýval ďáblem (posloupnost překladu a obvyklé výrazivo místních obyvatel se nemusí shodovat s vlastními stereotypy vnímání, cítění, názvosloví..) Po krátké chůzi na vrchol kopce, kde byla rozložena vesnice, mi byli představeni pomocníci a provedena očista před rituálem vymýtání, přijmutí darů a nezbytných nakoupených potřeb, které byly rozmístěny kolem nás.

Sedl jsem si doprostřed chýše a nechával dění kolem sebe plynout, uvolnil jsem svého avatara, abych mohl vnímat případné instrukce. Zdálky ke mne ještě doléhal hlahol místních stojících ve dveřích a před chýší, zvědaví na ďábla posednutého bílého muže. Instrukce šamana, co mají pomocníci dělat a v jakém pořadí. Velké květy tropické rostliny kolem mne a vajíčko v jeho rukou kroužící kolem mé hlavy, zahajovalo rituál (natahovalo do sebe danou entitu, jak se posléze ukázalo..). Začal jsem se soustředit na vnitřní změny vnímání a šamanovy modlitby. Objevil jsem se na úbočí hory porostlé popínavými rostlinami. Přede mnou byla široká římsa končící srázem nad temně modrou hladinou oceánu. Uvědomil jsem si, že se vznáším cca 30 cm na zemí a zrychlující se pohyb mne táhne ke srázu. Ještě zaregistruji zářivé kameny po stranách římsy, které mi nápadně připomínají vzletovou dráhu letadel. V dalším okamžiku přepadávám přes hranu srázu a řítím se se zájmem a stopami obav dolů. Najednou mne něco zastaví uprostřed pádu a vrátí zpět na římsu s tím, že ještě není čas?! Vznáším se opět nahoře ve výchozí pozici, s pousmáním se nad situací (zřejmě šaman něco ještě řešil mimo rituál). Vzápětí znovu prolétám vzletovou dráhou a padám do hlubiny skrze zpěněnou hladinu. Klesám stále níže, světlo sice ubývá, ale stále dobře vidím detaily. Tlak ani potřebu dýchání nevnímám. Dopadám na dno a před sebou vidím obrovský trůn. Prohlížím si ho se zájmem a všimnu si, že se zleva ze tmy přibližuje velký tvor. Už rozeznávám detaily jeho spodní “račí” části těla, “lidského” trupu, který má pár rukou a také pár velkých klepet. Hlavu nevidím ostře i díky řasám-vlasům? (při psaní si ji nedokáži vybavit a ani ze vzpomínek), které ji halí v rytmu vln? Prochází po všech svých nohou, ale vzpřímen za trůnem, aby se na něm zezadu pohodlně přichytil a mohl mne pozorovat. Komunikace probíhá bez pohybu úst, ve vzájemném pohledu z očí do očí bez jakéhokoliv strachu nebo obav, či jiných emocí bránících plnému pochopení okamžiku. Vidím a cítím vnitřním zrakem mé pohnutky, proč jsem s ním kdysi navázal kontakt a uzavřel smlouvu. Vidím a cítím i jeho rozpoložení, když musel naplnit smlouvu a uvědomoval si i co to “nahoře” způsobí – avšak konal, jak nejlépe uměl a dovedl, a jediný záměr byl v tom, aby vývoj pozastavený naší dohodou mohl pokračovat. Byl nám umožněn Dar předlouhé existence téměř beze změn, který jsem po věky bral jako nárok a povinnost osudu vyvoleným. Velký omyl, a hlavně neoprávněná křivda z mojí strany dává výstižné zrcadlo sobeckému chápání novodobé tváře lidstva. Konečně mohu prastarému božstvu, které se v odlesku své moci projevilo z hlubin času dávno minulých, poděkovat a propustit – ne jeho, ale sebe. Sám jsem se k němu ve své malosti a úpadku poklidného žití, připoutal. Odloučení se a následující nepochopení projevů mocných sil, mne v překrouceném náhledu na přirozené dění omezilo v porozumění záměru božství i naší existence. Vládce oceánu a prostředek mého prozření jen trpělivě vyčkával, než se můj proces odloučení se od něj dokončí. Nebyl jsem a ani jsem nemohl být pro něj jakoukoli přítěží nebo omezením, ale díky ostrovnímu zasvěcenci (který oceán stále chápe a vnímá na rozdíl ode mne, suchozemci ze středu kontinentu) jsem mohl zažít milost propuštění z důsledků mého nezralého vnímání a počinu. Domnělou křivdu a zradu během okamžiku přetavit v neskonalý respekt a obrovskou vděčnost.. Nejen proto, že na naši smlouvu vlastně ani nemusel brát ohled a mohl vymazat můj národ kdykoli by chtěl. Ale také i za tuto nezměrnou zkušenost, které se uvolil být účasten. A zmizel..

Náhle jasně slyším zprostředkované otázky od šamana, co chci ještě vědět. A také upozornění, že je toho na něj příliš. Vnímám, jak pololeží opřen o stěnu chýše a chvěje se vypětím a transem. Pokládám, ještě několik málo upřesňujících dotazů na božstvo a okolnosti. A i na šamana, jestli vnímal moc entity a procesu – ale odpovědí bylo jen něco neurčité k mocným silám. Stále mám zavřené oči a dostávám do ruky zabalený kámen, aspoň jsem o tom přesvědčen – silně jsem zmáčkl prsty a nic se nestalo, tak jsem si ho dal do kapsy (ukázalo se, že to bylo vejce z úvodu rituálu a prasklo po cestě zpět v autě. Můj průvodce, který na něj také sahal si do teď myslí, že jsem ho schválně podstrčil :-), abych ho trápil). Takže celý večer jsem se snažil skořápky i obsah přesunout do krabičky, abych mohl později dokončit rituál. Měl jsem ho ve své domovině i s drahým alkoholem uložit do země a rozloučit se a poděkovat, a tak se i stalo.

Okamžiky konce království, poznání Odpovědnosti i prožitek Vděčnosti jsou stále velmi silné a často provázené slzami při jakékoli vzpomínce. Změnil se mi náhled na živel vody jako takový, kterého jsem se dílem obával, ale i mne přitahoval (byl jsem i záchranář – potápěč a účinkovali jsme hlavně při povodních na Moravě, ale to je spousta zážitků pro jiný příběh).

A když občas plavu v moři, či oceánu, vím, že tam nejsem sám..

Foto 1: Obětní stůl při obřadu u šamana v horách na ostrově Pemba (ostrov čarodějů u Zanzibaru).

Foto 2: Nakreslené město, které jsem navštívil kdysi dávno ve snu. A které se pak přiřadilo k vizím při rituálu na ostrově Pemba.

Foto 3: Pozlacený zbytek mušle a klepeto kraba, které byly symboly boha oceánu ve vizích u šamana na ostrově Pemba. Květ na fotce je bylina, která se používá v tradičním léčitelství při onemocnění malárií.