Dvojitá Smrt na Bílé Hoře

Již pěknou řádku let se věnuji historickému šermu. Dlouho jsem tomuto koníčku odolával, což je možná škoda s ohledem na to, kolik má benefitů ve fyzické i psychické sféře.
Vzpomínka se váže na rekonstrukci bitvy na Bílé hoře. Realizuje se každý rok na stejnojmenném místě v Praze. Počasí nám přálo, scénář probíhal také bez zádrhelů (obojí nebývá pravidlem :)).
Naše skupina je většinou určena k obraně děl před císařskými vojáky, i proto, že jsme poměrně sveřepí bojovníci. Tam nás protistrana většinou i pobije, než se utká v poslední šarvátce s Moravským plukem, z kterého – jak říká historie – nikdo nepřežil.
Po několikátém výpadu císařských, se naše postavení začalo hroutit. Kolegové ve zbraní byli postupně udoláni a děla obsazena. Dostal jsem kopím do stehna a padl. Snažil jsem se odplazit mimo hlavní vlnu útoku, abych se obloukem mohl přidat ke zbývajícím obráncům, kteří se šikovali k poslední obraně u zdi obory Hvězda.
Zvedl jsem se a vrávoravým krokem jsem překračoval “mrtvé a zraněné”. To už jsem začínal cítit, že se spouští procesy, které mi odhalí další etudu mého žití. Nevšiml jsem si totiž, že za hlavní útočnou vlnou jde malá skupinka mušketýrů a ta “dobíjí” přeživší.
Byl jsem snadným cílem a já si uvědomil po prvních německých povelech, že neuniknu. Slyšel jsem dusot vysokých kožených bot za zády, jak se rychle přibližují. První úder pažbou inkasoval kyrys, když jsem se snažil otočit proti útočníkům. Druhý útok kordem, jsem vykryl zakrvácenou šavlí, o kterou jsem se do teď opíral při chůzi. Další útočník mne strhl na zem, aniž bych měl šanci to ovlivnit. Na zemi mi strhli přilbici a snažili se vykroutit z křečovitě sevřených prstů moji zbraň.
Proběhlo mnou uvědomění, že tato krátká válka někde ve středu zaostalé Evropy, mi u verbířů ve sluncem prohřátém Španělsku připadla jako dobrý nápad, jak přijít k nějakým zlaťákům. Měla to být poslední bojůvka mého života, poslední kvůli milované ženě, která mne tolik změnila. Už mne tolik nelákalo vzrušení z boje muže proti muži, ani potenciální kořist vítězných bitev. Přeživších kamarádů mi také moc nezbylo a markytánek a lazebnic, které táhnou s každým vojskem, se člověk jednou také nabaží. Zvláště když vám někdo nezištně nabízí nejen tělo, ale s láskou i duši. Proto jsem před rokem někde na pobřeží Francie koupil ampuli parfému za téměř polovinu žoldu, co mi zbyl z nekonečných půtek mezi znepřátelenými šlechtici. Byť se mi přátelé smáli, cítil jsem, že i trošku závidí získaný smysl mého života.
Bolestivý kopanec do rány na stehně mne vrátil do přítomnosti. Všichni čtyři mušketýři mne táhli přes pobité, z obou znepřátelených stran, pěkně doprostřed bojiště. Snad aby se zalíbili svým hejtmanům nebo nahlodali morálku obránců. Nezajímalo mne to… Vláčeli mne přes mrtvoly a já poznal zakrváceného kamaráda – Francouze, co mi ten parfém pomáhal vybírat. Obě nohy mu utrhla dělová koule. Měl štěstí, že rychle vykrvácel.
Souvislost s parfémem mne opět vrátila k milované osobě, kterou už neuvidím, neobejmu. Je mi jedno, že mě nutí si kleknout a podepřou mne dalším mrtvým, abych zůstal nehybně vzpřímený jako terč na střelnici. Jen zdálky vnímám povely k nabití a zamíření. Před otevřenýma očima už vidím jen úsměv, na který jsem se tolik těšil. Prudká rána do prsou mne srazí vzad. Ještě doznívá třesk výstřelů a cítím závan spáleného střelného prachu. Popravčí museli být nastoupeni blízko, aby měli jistotu, že prostřelí můj zesílený kyrys na hrudi. Další myšlenka náleží modré obloze a bílým mrakům nade mnou, nebe se rychle přibližuje, pohlcuje mne a objímá.
Někde ve Španělsku zrovna spadl jednoduše zdobený flakón z krbové římsy a rozbil se. Umožnil tak vůni, kterou skrýval a chránil, se osvobodit a postupně vyvanout otevřenými okny ven…
Zvuky hudby a hlas komentátora historické rekonstrukce ukončuje veškeré dění. Nechce se mi “obživnout” s ostatními. Ležím dál, ať mohu pečlivě do paměti uložit prožitky, které nyní sdílím…

Robert Erdem