Milí přátelé,

rád bych otevřel další téma a vlastně i konečně zdokumentoval své minulé životy, které mám aktuálně zvědomělé. Životy, které někdy zasahují do běžné reality více, někdy méně, ale vždy mají svůj účel a přínos.

Často se mi objevují obrazy u neznámých lidí v kontextu dávných setkání. Pak se snažím seznámit, a poznat, čím mi je daná osoba blízká (pozitivně, či negativně). Často z toho vznikají vztahy různých kvalit a toto je příběh o jednom z nich, který můj život mocně ovlivnil a ovlivňuje i nadále a doufám, že k lepšímu.

Okolnosti mi před několika lety umožnily budovat prostor pro výuku a sdílení zkušeností s lidmi podobného zaměření a názorů. Jedna z nich byla velmi pohledná žena, která se terapeuticky věnovala hlavně jemnější polovině lidstva, a v kýžených prostorech začala také přednášet. Takže jsme mohli i nějaká témata posdílet osobně z vzájemných workshopů a po mém úrazu na výcviku ozbrojených složek mi i pomáhala dostat krční páteř do co nejvíce původního stavu. Na revanš proběhlo pozvání do čajovny, kde přišla řeč i na “podezření” nejednoho společného bytí v různých epochách minulosti.

Díky příjemnému prostředí a společnosti to tentokrát šlo rychle:
Smutek a také pochopení, že je to nevyhnutelné, projel celou mou bytostí. Přes hledí bohatě zdobené přilby jsem z holého vršku kopce pozoroval boj mého národa s jiným, novým, o kterém jsem byl už před nějakým časem zpraven věštci. A také seznámen s tím, že nás sice budou ze začátku mít v úctě, ale jak se spojí s Jezdci, tak nás vyhubí. Válka, která zachvátí většinu tehdy známého světa, převrátí společenský řád, směřování života bytostí s nezávislým vědomím a pohřbí do hlubin věků vědění získané a schraňované po tisícovky let. Dlouho jsem se na tuto závěrečnou etapu existence připravoval a snažil se s ní vyrovnat, ale jakmile jste přímo činitelem dění, vše minulé není podstatné. Jen bolest umírajících, jen jejich bolest za takový konec, byť i oni hrdě přijímají svůj úděl, díky vědomé úrovni nás všech, kterým čas vyměřil okamžik vymazání z fyzického světa právě na tyto chvíle.
Pozoruji na pozadí zasněžených vrcholků hor, jak velcí dravci (dnes bychom řekli draci) střemhlav utočí na zbývající šiky obránců dole pode mnou a drtí je svou vahou, ostrými spáry a zuby. Mohu někdy zahlédnout detaily Jezdce sedící za krkem těchto tvorů a vnímat i krásu jejich ničivého, ale přesto ladného pohybu. Ale údolí, kde se právě chýlí ke konci závěrečná bitva, se hlavně díky nim plní nehybnými těly.
Z pravé strany nás z obranných postavení vytlačují válečníci v lesklých zbrojích, dokonale chránící “muže i ženy”, svorně bok po boku bojující proti nám. Ze zpráv zvědů vím, že jsou nám v lecčem podobní, jen jejich uši mají jiný tvar – protáhlý vzhůru. Nad řadami protivníků na dalším kopci je velící toho vojska a občas cítím, že i on (snad ona) si uvědomuje, že nemá na výběr a je vlastně jen další rukou osudu.
Zleva se z nebes řítí zbytek armády létavců i s jejich králem. Tato společnost kmenů, kdysi sídlící za horami na horizontu, nemá s námi žádné slitování. I oni vlastně chtějí jen přežít, potřebují svůj životní prostor, jen jsme v něm do teď ještě žili my.
Vím, že nemá cenu ustoupit, utíkat, zachraňovat cokoli. Náš věk skončil, a pro ten budoucí je důležité, aby stopy po nás byly beze zbytku zahlazeny. Nemůžeme dopustit zneužití, byť jen střípku znalostí, byť jen náznaku možné existence tak specifických obyvatel, které tolik miluji.
Z myšlenek mne najednou vytrhl prudký poryv vzduchu, který mne srazil z mého jízdního zvířete.
Přes hledí bohatě zdobené přilby vidím blížící se dvě řady ostrých zubů v rozevřené tlamě. Děkuji, že jsem u toho mohl být…

Z myšlenek mne najednou vytrhl prudký poryv vzduchu, někdo právě otevřel dveře a vstoupil do čajovny. Můj protějšek si upravuje štíhlými prsty vlasy strhnuté průvanem a odhaluje ucho, které má jiný tvar – protáhlý vzhůru…

Robert Erdem