Hraběnka

Jeden z prvních minulých životů, který jsem si uvědomil, byl život hraběnky na konci 17. století.

Šlechtična, která svého manžela téměř vůbec neviděla, když ještě žil, vlastně jeho smrt skoro ani nezaznamenala. Bezdětné manželství, do kterého ji její vlastní otec víceméně prodal, pro ni nic neznamenalo. Snad jen neomezený přístup ke knihovně, která byla známá až u královského dvora. Velký palác přestavěný ze studeného zámku, který býval svého času tvrzí, poskytoval spoustu zákoutí, kde nebylo problém spočinout a nebýt rušen. Navíc rozlehlá zahrada často umožňovala ověřit informace z právě čtených herbářů ještě ten den v praxi v přírodě.
Vidím ji vlastně jen v jednom “obraze”: vysoká, štíhlá dáma, kráčí chodbou s vysokými stropy po vykládané podlaze různými typy dřev, v těsných černých šatech upnutých až ke krku, a v levé ruce nese knihu, v pravé brýle na čtení s obroučkami ze zlata a slonoviny. Šaty jsou téměř bez ozdob (jen krajky, taktéž v černé barvě), s náhrdelníkem z bílých perel. Hnědo zrzavé vlasy vyčesané nahoru, které odhalují šíji a dávaly ještě více vyniknout zářivému perlovému náhrdelníku. A zrovna jí bolí chodidlo levé nohy, špatně doléčený úraz z dětství, kdy jí na nohu šlápl kůň.
Vnímání emocí, jak se měla, po čem toužila atd., je nepoměrně více, ale už bez obrazů, “jen” přenosy vnitřních stavů, když na ni pomyslím.
Zklamání z nedobrovolného svazku ji motivovalo hledat zapomnění ve vzdělávání se ve všech oborech, ke kterým našla, byť jedinou knihu. Služebnictvo ji přehlíželo kvůli původu zchudlého rodu, ale aspoň se o ni nestaralo. Kromě zákazu opouštět sama zámek, tak vlastně byla svým pánem, který nikoho nezajímal, což ji brzy začalo vyhovovat. Snad jen kdyby někdo ke sdílení vědomostí, kterých byla plná, byl… Návštěv na sídle moc nebylo, a ty, které přijely, ji často ani neměly zájem poznat. Elizabeth (snad, zvědomuji si oslovení Eli při matčině návštěvě) se stále více uzavírala do sebe, se svými představami lepšího života (možnost se zdobit, být v kontaktu s lidmi ve společnosti, mít rodinu…) a vědomostmi. Hledala cestu z šedi života v moudrech prvních překladů východních nauk, a hltala každý nový cestopis z těch krajin, což se jí pak vlastně stalo i jediným smyslem dlouhého života…

Její – mé odhalení přišlo v jedné vlně a přímo v obrazech, ale stále si nejsem vědom spouštěčů takové informace. Tak to asi bude mít příběh ještě pokračování :).
V přítomnosti mám po ní dlouhé štíhlé prsty, kterých si všímají hlavně a zrovna ženy, a snad už zvládnutou touhu po velkém množství různých typů obuvi (jeden čas se to blížilo ke třicítce párů – včetně sportovních, trekových a společenských druhů bot – a to už poněkud nutilo k zamyšlení :))).

Robert Erdem