Příliš často se setkávám u svých klientů nebo studentů, hlavně na prvních setkáních, že se velmi podceňují nebo vůbec odsuzují. Nevěří si, co je v jejich moci zvládnout, naučit se, posunout se. Většina těchto pochybností pramení z dětství, ať se nám to líbí nebo ne, ať rodiče milujeme sebevíc. Zvláště poslední 2-3 generace, které už vedly de facto “industrializovaný” život, odstřihnuti od přírody, moudra a tradic předků. Společnost za honbou vysoké produktivity odsunula osobnost a intimitu na vedlejší kolej, jako překážku bránící vyšší výkonosti člověka. Nejen dehonestací milostného spojení, početí, fází těhotenství a porodu, ale i péčí o to, co jim má být nejcennější od okamžiku narození v osobním životě a nejdůležitější i pro společnost jako takovou.

Nikdo a nikde se neučí, jak sdílet intimitu, být rodičem, hodnotným člověkem. Bohužel se předpokládá, že to je někde v nás ukryto. Ukryto pod osobními domněnkami, zlozvyky, neověřenými informacemi. Proto zkusme změnit přístup aspoň k dětem, ty potřebují naši pozornost, porozumění a podporu nejvíce. Tím změníte i přístup k sobě. Sami začnete rozvažovat o ne úplně správných programech do Vás zapsaných rodiči.

K prvním krůčkům změn můžete dojít i logickou úvahou. Například když se Vaše dítě zraní a musíte ho ošetřit Vy sami nebo lékař, dejte mu prostor ať dá najevo, jak moc ho to bolí. Utěšováním a konejšením “ššš, to nebolí”, nejen vědomě lžete někomu, koho milujete. Ale i spojujete negativní programy v právě se rozvíjející mysli, že to, co cítí, tak vlastně není, je podružné. Jak Vám pak může ten maličký věřit, když v tak těžkých chvílích se od něj vzdalujete mílovými kroky, které nemůže pochopit.

Proč mu to děláte? Opravdu chcete, aby Vaše uklidňování a mazlení vlastního dítěte s citoslovcem “ššš”, mu opět rozjitřilo vzpomínky na bolest a na očekávání fyzické bolesti? (Nemocniční personál většinou nemá konotace na tyto patologické reflexy, i z osobního nastavení). Vždyť takto vytváříte podmíněný reflex, třeba jako se děti bojí zubaře, když vidí bílý pláštˇ nebo slyší vrtačku za dveřmi…

Konejšit dítě potíráním toho, co vnímá svojí čistou citlivostí, v něm strachy a negativní očekávání zamče až do dospělosti. Někdy i dál, jsou-li v jeho životním prostředí opakované spouštěče, které zažívalo jako človíček závislý na výkladu světa svých rodičů, žijících ve svých neověřených domněnkách, jak to má být správně.

Robert Erdem